Nesmysl smyslem se stane, jakmile osla vedle moudrého posadíš.

Únor 2018

Přivítání doma

26. února 2018 v 19:22 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Když za sebou zavřel dveře bytu, nepřipadal si ani z poloviny tak bezpečně uklizený z tváře z světa, jako když se zavřel v tom hotelovém pokoji, kde se nikdo neptal na jeho jméno, adresu, kontakt, nebo proč ta kurva už deset minut nedýchá a teče z ní krev. Ale bylo to alespoň něco. Odložil kufřík, kabát, sako… Povolil si kravatu, kterou si při odchodu z hotelu přitáhl možná až zbytečně moc.
Zahleděl se do dlouhého zrcadla, které měl v předsíni. Nikdy nad tím nepřemýšlel, ale byl rád, že ho tam má. Po čase si všiml, že je to právě tohle zrcadlo, které mu ráno věnuje poslední rozloučení s bytem a šanci ještě pořádně upravit svůj zevnějšek, než vstoupí do toho venkovního světa. A když se pak vrátí, odraz v tomhle zrcadle je ten první, kdo ho vítá. Je uklidňující, když vás vítá tvář, která vás zná ze všech nejlépe. Neočekává od vás hlouposti, ví, co jste ten den udělal a hlavně proč jste to udělal. Tahle tvář v tomhle zrcadle ho uvítala vždy s kamenným klidem, ve kterém jen on směl poznat porozumění a smíření. Chvíli na sebe hleděl. Ve tváři ani kouska citu, byla jako vytesána ze skály. Občas to bylo jako dívat se na cizího. Sklopil před tím cizincem oči, ale pořád tam zůstával stát. Říkal si, že by mohl jen tak v klidu přemýšlet. Dokud neupadne únavou.
Pak postřehl měkké krůčky, přicházející z druhého konce chodby. Bylo to, jako kdyby našlapovala kočka. Nebo ještě lépe, víla. Sladká, něžná víla. Zezadu se na něj natiskla. Tak křehká na pohled a přesto silná uvnitř, neboť s ním žila už tak dlouho. Její ruce se mu podvlékly pod pažemi a objaly ho kolem hrudníku. Na záda se mu natiskla její hruď a o rameno se opřela její tvář. Věděl, že musí stát na špičkách, aby tváří na jeho rameno dosáhla. Cítil její pevná prsa, jak se na něj tisknou a vzpomínal na to všechno, co s nimi kdy dělal. Pomalu pozvedl hlavu a rozpoznal, že je oděná jen v té průsvitné noční košilce s kožíškem okolo spodního lemu. Tu košilku jí koupil na jejich první dovolené. Opil ji a přemluvil, aby se do ní oblékla a běhala tak po letišti. Bylo to úchvatné. Běhala, smála se a vybízela se všem jako levná děvka, zatímco on ji spokojeně sledoval. Nakonec si tam klekla před něj, odpočívajícího na jedné z těch ubohých židlí a začala mu olizovat boty. A když pak usnula spánkem spravedlivých, zabalil ji do saka a odnesl. A ona si pamatovala všechno.
Ne, nezlobila se na něj. Naopak, tu košilku nosila téměř neustále jako připomínku na to zábavné odpoledne. Vymanil se z jejího sevření a když se otočil, setkal se s jejím nešťastným pohledem. Prohlédl si ji. Měla ještě pořád modřiny po včerejší noci. Pohladil ji po tváři a políbil na čelo. Tvář jí rozjasnil ten nejsladší úsměv. Ostatně jako vždy. Klekla si a on až teď postřehl, že košilku doplnila růžovým kočičím ocáskem. Požádala si o něj na minulé Vánoce. Chtěl s ní nakoupit oblečení, jenže ona si den před tím četla o análních pluzích a trvala na tom, že jeden chce také. Tak jí ho pořídil. Dlouhý a široký, aby ji v té její prdelce pěkně tlačil. Jak plakala, když jí ho tam vrazil poprvé. Ale byla teď jeho malým koťátkem, jak si usmyslela. Přece by jí to neodpíral. A už vůbec ne sobě.
Koťátko mu právě šikovně rozepnulo kalhoty a vytáhlo na světlo jeho chloubu. Několikrát už tohle chloubou své koťátko roztrhl a nechal z něj pak téct krev, protože jeho chlouba byla prostě příliš velká. Nikdy si z toho nic nedělala. Byla ráda za každou bolest, kterou pak změnil v slast. Naučila se v ní vidět vrchol jeho lásky. Ona sama. Bez jeho přičinění. Prosila vždy o další rány a mučení. Nechávala si nasadit roubík, aby nemohla křičet o pomoc… O smilování. Stejně by se ničeho takového nedočkala. Na to už byla moc velká holka.
Ještě než si tentokrát stihla vložit jeho penis do úst, zastavil ji.
"Ne… Mám hlad." zašeptal. Zakňučela a vstala… Nerada vařila. Raději servírovala své tělo, se kterým pak on mohl dělat, co chtěl. Ale to jej nemohlo zasytit věčně. Odcházejíc do kuchyně, co nejvíce kroutila zadečkem, aby ho nabudila. Ale on si dnes nechtěl podmanit tuhle krásnou bytost a udělat z ní kus hadru. Ne, dnes by raději sledoval televizi…

Palouk

15. února 2018 v 16:16 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Hlídal jsem dívenku,
co sbírala květiny,
na lesním palouku
s úsměvem nevinným.

Hlídal jsem ji dlouhý čas,
chránil ji přede zlem.
Ona sbírala kvítka zas a zas.
Nepoznamenána světem.

Když pak lesní kvítí uvadlo,
dala se mi do breku.
Já řekl, že sem to vždy vedlo.
Tak obvinila mě z nevděku.

Pošlapala celý palouk,
a utekla mi do lesa.
Mě v srdci usadil se pavouk,
neb pro nikoho už neplesá.

Schovaná

4. února 2018 v 23:02 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Kde nikdo neuvidí slzy tvoje,
sedni si a chvíli vzlykej,
Když pak shlédneš dveře dvoje,
vstaň a rychle utíkej...

Zavedou tě na místo jiné,
přesto známé bude ti.
Každý po lásce tam prahne,
ale srdce v rozlet nepustí.

Procházej se v ráji květů,
prsty pohlaď všechny trny.
Nastav svou tvář tomu světu,
a ukaž také svoje rány.

Bát se o ně není třeba,
žádná se ti nezacelí.
Vždyť jsi vlastně stále doma.
Kde si nikdy neulevíš.

A kde tě nikdo nezahlédne,
tam si zase poplakej.
Že pomoci se nedostane,
tiše taky nadávej.