Nesmysl smyslem se stane, jakmile osla vedle moudrého posadíš.

Březen 2017

Ach...

20. března 2017 v 22:28 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Sedávám teď hodně sám a hledím před sebe bez jediného slova. Občas mi po tvářích stékají slzy, jindy je jen tak, kamenná a bez výrazu. Myšlenky se stáčí k touhám uvnitř mne, jenž se snažím zatlačit co nejhlouběji to jde.
Přece s někým nebudu jen proto, abych s někým byl.
Přesto však... Ach jak bych si přál... Jak moc bych si to přál! Skončit někomu v náručí! Být políben! Pro nic víc, než ten pocit. Jen těch pár vteřin tělesného kontaktu, co neznamenají nic víc, než to, čím jsou.
Nesmím, nemohu, je to hloupé.
A kdo také by na to přistoupil? Kdo by mne objal a políbil jen proto, aby mne objal a políbil? Ani ne ze soucitu, ani ne z přátelství, ani ne z lásky. Kde najdu toho, jemuž jen pohlédnu do očí a on přikývne, my se na pár vteřin sejdeme a pocítíme teplo toho druhého a pak si zase půjdeme každý svou cestu? Bez hloupých slov, bez zbytečností.
Nejraději bych si vyrval vlasy s hlavy. A stáhl se z kůže.
Jak hloupá, hloupá a ubohá touha to je. Spočinout někomu v náručí. A proč vlastně? Pro nic. Objat někoho jen proto, abych byl objat. Políbit někoho jen proto, abych byl políben. Ne déle, než minutu. Snad ani tu celou ne. Nic víc nechci. A nic víc ani chtít nedokážu. Přesto si přeji, abych žádal méně.
Mít zas tak čistou hlavu, jak pěkné by to bylo.
Ne, já se prostě potápím ve tmě. Nechávám se tánnout ke dnu. A táhnu se tam já sám. Objímám si kolena a ve své hlavě vytvářím obraz čísi hrudi, k níž tisknu tvář. Srdce mi v té představě buší klidně a pokojně, zatímco ve skutečnosti mi chce vyskočit z téměř bolestně sevřené hrudi.
Co teď se mnou?
Jsem nesnesitelný sám sobě. Pohrdám sebou a svým přáním, přesto však roním slzy a vzdychám nad nemožností jeho naplnění. Nejraději nechal bych si projít hlavou kulku, místo těch mnoha myšlenek, co tam víří jako zblázněné.
Co jsem komu provedl, že jsem se octl až tady?
Přece jsem nikoho nezabil! Nebo snad ano?
Vidím ho. Vídám ho každičký den. Je to tak. Potkávám svou oběť, toho, jemuž jsem rozdrtil duši a sebral mu dech. Teď žiji v jeho těle a pozoruji jeho oči v každém odraze, co se mi naskytne.
Obejmi mě a polib... Prosím...

Hrob

3. března 2017 v 12:24 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Táhnou mě, táhnou mě dál,
přestože se jim vzpírám.
Chtějí mě do hrobu dát.
I když ještě dýchám.

Drží mě pevně a nepouštějí.
Vedou mě cestou prašnou.
Nezpomalují a neváhají.
Chtějí mi duši zhasnout.

Drtí mé paže v sevření.
Jsou silní jako medvědi.
Připravili mi v zemi vězení.
Hrob mám a ještě nejsem po smrti.