Nesmysl smyslem se stane, jakmile osla vedle moudrého posadíš.

Leden 2017

Silueta

22. ledna 2017 v 0:11 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Dříve, než Slunce získá moc,
lehce vpluji mezi stíny.
Zapomeneme na onu noc,
já i můj pocit viny.

Dřív, než ty se probudíš,
budu už na cestě pryč.
To, co mým jménem oslovíš
bude jen mizející chtíč.

Dřív než začneš plakat,
představ si mou siluetu,
jak nastavuje svá záda
tobě i celému světu.

Neexistující krása zimy

2. ledna 2017 v 20:42 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Procházel jsem městem zahaleným do zimního hávu. Na oknech si mrazím vykreslil umělecká díla a vše ostatní zahalil sníh. Bylo bílo. Vše se zdálo jako potřené jednou jedinou barvou. Dodávalo to člověku pocit klidu. Svět byl tichým, klidným místem. Byl bez jakéhokoli překvapení. Ah... To tedy.
Zahlédl jsem ji ležet na chodníku. Jako takovou tmavou skvrnu narušující tu bílou dokonalost. Hruď se jí nezvedala a řasy měla pokryté jinovatkou. Vypadala téměř, jakože spí. Jenže u pootevřených úst se žádný dech nesrážel do obláčků. Už také trochu modraly.
Z nebe se začaly snášet vločky sněhu, snad jako kdyby chtěly zakrýt ten výjev, co se mi naskytl. Ale bylo pozdě. Viděl jsem to. Dokonce i tu kaluž krve. Ránu jsem nehledal. Smířil jsem se s myšlenkou, že ji někdo bodl do zad. Šlápl jsem do té kaluže a vyrazil dál svou cestou, zanechávajíc za sebou rudý otisk boty. Takové malé překvapení v tomhle dokonalém světě.
Neotáčel jsem se. Jen jsem si nedovolil neotázat se sám sebe na to, kolik z nás ještě takhle, či jinak bodnou do zad?