Nesmysl smyslem se stane, jakmile osla vedle moudrého posadíš.

Únor 2015

Úsměv Mony Lisy

6. února 2015 v 11:06 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Jsi Mona Lisa má.
Úsměv máš jak z obrazu.
Jen málo tě znám.
Jsi Moně Lise k odrazu.

Krásná a neznámá.
Hledíš na mě tiše.
Vládneš mým představám.
Patří ti celá má duše.

Přesto, že jsi vlastně cizí.
Že o tobě nevím nic.
Chytlas mě do svých přízí.
Můžeš se Moně Lise podobat víc?

Je naše

6. února 2015 v 10:51 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Po špičkách se plížila v tom nenápadném oblečku. Klobouček černé barvy lehce na stranu a v tom myslivecky zeleném sáčku a stejně zbarvené sukni zdála se až tak nevinná, že si nikdo nemohl všimnout toho ďábelství v tmavě hnědých očích. Sladká, když si dlouhé kaštanové vlasy spletla do dvou copů, taková pro nás byla.
Leda ve snu.
Útlounké bledé ručky, tenké rtíky, dlouhé štíhlé nožky. Krásné to dítko. Kdo by hledal tak tmavou duši? Něžný hlásek, který našeptával, patřil snad jí.
Plížila se po špičkách. Tu a tam nějakému obrazu domalovala knírek, tu a tam soše připsala brýle. Ani kapka smíchu, ani troška zachichotání. Jak pečlivá, jak důsledná. Nenápadná. Pracovala perfektně. Hbitá a běžně okem nespatřená.
Kdo jen její němou krásu zaznamená?
Když se tu plíží kolem nás, kdo ji chytí, kdo ji pohladí? Pustí si ji k sobě. Jak těžké nepropadnou úsměvu, který snad půjčila si Mona Lisa na svém obraze. Nebo snad od obrazu půjčila si jej ona? Vždyť tu s námi byla mnohem déle. A i když se všechno umění promění v prach, ona přetrvá.
Je v nás. Ten pocit. Je jen náš.