Nesmysl smyslem se stane, jakmile osla vedle moudrého posadíš.

Únor 2014

Alone

9. února 2014 v 14:14 | Profesionální Lhář |  Z deníku Lží
Bylo krásné cítit jeho horké rty.
Bylo osvobozující být vítán v jeho náruči.
Bylo nepopsatelné vnímat něžné doteky jeho dlaní.
Byl nekonečně dokonale Můj.
____

Je smutné vzpomínat.
Je těžké mluvit v minulém čase.
Je kruté probouzet se doprostřed noci bez jeho tepla po boku.
Je Pryč.

Jediná první

9. února 2014 v 13:56 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Kde se stala chyba?
Můj poslední první polibku.
Osud krutě nás týrá.
Má věčná letní lásko.

Nikdo z nás nevyhrál.
Můj poslední první Máji.
Jak to bude dál?
Můj jediný první Valentýne.

Kdo mě teď obejme?
Má poslední první.
Kdo tu bude, až celý svět odejde?
Má jediná opravdová.

Nebo jsem se spletl?

Pohádka

5. února 2014 v 21:55 | Profesionální Lhář |  Z deníku Lží
Nežijeme v povídce.
Neoslepujme se hloupými iluzemi.
Věčnost neexistuje.
Někdo, kdo alespoň trochu není šedá silueta jdoucí v davu nikdy neprorazí.
Neexistuje síla originálu.
I drahokamy se hodnotí podle toho, jak vzácné bývá jejich zabarvení.
Nové je nevítané, nové je obávané.
Nežijeme v pohádce.
Musíme vyrůst Wendy, petře Pane.
Zvonilka patří nakreslená na papír.
Princezny vymřely.
Skleněné střevíčky rozbily se.
Tenhle svět jsme pokřivili a nyní se musíme křivit, abychom mohli chodit rovně.
Slova se dělí na lži co chceme slyšet a Lži co nechceme slyšet.
Naše srdce cítí správně a cítí špatně.
Nikdo neví co je láska, ačkoli slov pro ni má každý tisíc.
Ukecat umíme všichni všechny a kdo se tváří, jako že 'Ne' tak stejně Jo.
Ti staří si myslí, že za nich to bylo jiné.
Mladým stále nikdo nerozumí.
Přitom je to pořád stejné.
Kněží chodí po zlatých kobercích jako služebníci chudých umírajících na špinavé zemi bez povšimnutí.

Omlouvám se. Vlastně ne. Tohle je naše zemělouže. A mě už serou ti lidi. A to co se tu děje. A to že to nezměním. A taky ten chlápek, co se krčil za neprůstřelným sklem řka "Člověk co nemá co skrývat nemá se čeho bát!"
TAK VYLEZ! VYLEZTE VŠICHNI Z TĚCH KRABIC, CO VÁM NARAZILI NA HLAVY UŽ VE STŘEDOVĚKU.
Jsou tu moudří lidé. Ale jejich moudra si mezi sebou JENOM předáváme. Bojujeme proti společnosti v křesle z pohodlí domova.