Nesmysl smyslem se stane, jakmile osla vedle moudrého posadíš.

WHO are YOU and WHO am I (?)

5. prosince 2013 v 11:59 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Chlapec s dlouhými tyrkysovými vlasy a jemnou pletí blankýtnima očima pozoruje nebe. Je štíchlý, drobný a křehký. Jeho ústa jsou skoro stejně bledá jako tváře. Kryla jej jen dlouhá šedá halena a tak druhý mladík vedle něj mohl obdivovat jeho krásná štíhlá stehna.
Ale v jeho černých očích se lesklo to samé nebe, na které se díval ten první. Vítr si pohrával s několika kratšími prameny vlasů barvy nočního nebe, které nedržely v tenkém copu. Byl ještě bílejší než sníh, ale jeho rty křičely do světa obarveny na černo. Černější nebyl ani dlouhý kabát s vysokým límcem, ani postupně se zužující kalhoty.
"Líbej mě." hlesl světlovlásek.
"Proč?" ani na setinku na něj druhý nepohlédl.
"Nechci se cítit tak odvržený. Zapomenutý." hlesl. Poslepu našel ruku druhého a opatrně se jí chytil.
"Pokud si tě podmaním, tvá osobnost se ztratí."
"Tak řekneš, že jsi to neudělal." sklonil hlavu. Čím víc byl tmavovlasým odmítán, tím osamocenější se cítil.
"Ale ty to říct nemůžeš." hlesl ledově.
"Lži Prosím!" vykřikl zoufale. Copak je opravdu tak ošklivý, nepříjemný, odporný, že jej i jeho bratr odmítne?
"Ah, Pravdo." sklonil hlavu Vyprostil jeho ruku ze sevření a dál sledoval nebe.
Čas, který líně plynul. Čas, který se odehrával převážně v jeho jméně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama