Nesmysl smyslem se stane, jakmile osla vedle moudrého posadíš.

Přivítání doma

26. února 2018 v 19:22 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Když za sebou zavřel dveře bytu, nepřipadal si ani z poloviny tak bezpečně uklizený z tváře z světa, jako když se zavřel v tom hotelovém pokoji, kde se nikdo neptal na jeho jméno, adresu, kontakt, nebo proč ta kurva už deset minut nedýchá a teče z ní krev. Ale bylo to alespoň něco. Odložil kufřík, kabát, sako… Povolil si kravatu, kterou si při odchodu z hotelu přitáhl možná až zbytečně moc.
Zahleděl se do dlouhého zrcadla, které měl v předsíni. Nikdy nad tím nepřemýšlel, ale byl rád, že ho tam má. Po čase si všiml, že je to právě tohle zrcadlo, které mu ráno věnuje poslední rozloučení s bytem a šanci ještě pořádně upravit svůj zevnějšek, než vstoupí do toho venkovního světa. A když se pak vrátí, odraz v tomhle zrcadle je ten první, kdo ho vítá. Je uklidňující, když vás vítá tvář, která vás zná ze všech nejlépe. Neočekává od vás hlouposti, ví, co jste ten den udělal a hlavně proč jste to udělal. Tahle tvář v tomhle zrcadle ho uvítala vždy s kamenným klidem, ve kterém jen on směl poznat porozumění a smíření. Chvíli na sebe hleděl. Ve tváři ani kouska citu, byla jako vytesána ze skály. Občas to bylo jako dívat se na cizího. Sklopil před tím cizincem oči, ale pořád tam zůstával stát. Říkal si, že by mohl jen tak v klidu přemýšlet. Dokud neupadne únavou.
Pak postřehl měkké krůčky, přicházející z druhého konce chodby. Bylo to, jako kdyby našlapovala kočka. Nebo ještě lépe, víla. Sladká, něžná víla. Zezadu se na něj natiskla. Tak křehká na pohled a přesto silná uvnitř, neboť s ním žila už tak dlouho. Její ruce se mu podvlékly pod pažemi a objaly ho kolem hrudníku. Na záda se mu natiskla její hruď a o rameno se opřela její tvář. Věděl, že musí stát na špičkách, aby tváří na jeho rameno dosáhla. Cítil její pevná prsa, jak se na něj tisknou a vzpomínal na to všechno, co s nimi kdy dělal. Pomalu pozvedl hlavu a rozpoznal, že je oděná jen v té průsvitné noční košilce s kožíškem okolo spodního lemu. Tu košilku jí koupil na jejich první dovolené. Opil ji a přemluvil, aby se do ní oblékla a běhala tak po letišti. Bylo to úchvatné. Běhala, smála se a vybízela se všem jako levná děvka, zatímco on ji spokojeně sledoval. Nakonec si tam klekla před něj, odpočívajícího na jedné z těch ubohých židlí a začala mu olizovat boty. A když pak usnula spánkem spravedlivých, zabalil ji do saka a odnesl. A ona si pamatovala všechno.
Ne, nezlobila se na něj. Naopak, tu košilku nosila téměř neustále jako připomínku na to zábavné odpoledne. Vymanil se z jejího sevření a když se otočil, setkal se s jejím nešťastným pohledem. Prohlédl si ji. Měla ještě pořád modřiny po včerejší noci. Pohladil ji po tváři a políbil na čelo. Tvář jí rozjasnil ten nejsladší úsměv. Ostatně jako vždy. Klekla si a on až teď postřehl, že košilku doplnila růžovým kočičím ocáskem. Požádala si o něj na minulé Vánoce. Chtěl s ní nakoupit oblečení, jenže ona si den před tím četla o análních pluzích a trvala na tom, že jeden chce také. Tak jí ho pořídil. Dlouhý a široký, aby ji v té její prdelce pěkně tlačil. Jak plakala, když jí ho tam vrazil poprvé. Ale byla teď jeho malým koťátkem, jak si usmyslela. Přece by jí to neodpíral. A už vůbec ne sobě.
Koťátko mu právě šikovně rozepnulo kalhoty a vytáhlo na světlo jeho chloubu. Několikrát už tohle chloubou své koťátko roztrhl a nechal z něj pak téct krev, protože jeho chlouba byla prostě příliš velká. Nikdy si z toho nic nedělala. Byla ráda za každou bolest, kterou pak změnil v slast. Naučila se v ní vidět vrchol jeho lásky. Ona sama. Bez jeho přičinění. Prosila vždy o další rány a mučení. Nechávala si nasadit roubík, aby nemohla křičet o pomoc… O smilování. Stejně by se ničeho takového nedočkala. Na to už byla moc velká holka.
Ještě než si tentokrát stihla vložit jeho penis do úst, zastavil ji.
"Ne… Mám hlad." zašeptal. Zakňučela a vstala… Nerada vařila. Raději servírovala své tělo, se kterým pak on mohl dělat, co chtěl. Ale to jej nemohlo zasytit věčně. Odcházejíc do kuchyně, co nejvíce kroutila zadečkem, aby ho nabudila. Ale on si dnes nechtěl podmanit tuhle krásnou bytost a udělat z ní kus hadru. Ne, dnes by raději sledoval televizi…
 

Palouk

15. února 2018 v 16:16 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Hlídal jsem dívenku,
co sbírala květiny,
na lesním palouku
s úsměvem nevinným.

Hlídal jsem ji dlouhý čas,
chránil ji přede zlem.
Ona sbírala kvítka zas a zas.
Nepoznamenána světem.

Když pak lesní kvítí uvadlo,
dala se mi do breku.
Já řekl, že sem to vždy vedlo.
Tak obvinila mě z nevděku.

Pošlapala celý palouk,
a utekla mi do lesa.
Mě v srdci usadil se pavouk,
neb pro nikoho už neplesá.

Schovaná

4. února 2018 v 23:02 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Kde nikdo neuvidí slzy tvoje,
sedni si a chvíli vzlykej,
Když pak shlédneš dveře dvoje,
vstaň a rychle utíkej...

Zavedou tě na místo jiné,
přesto známé bude ti.
Každý po lásce tam prahne,
ale srdce v rozlet nepustí.

Procházej se v ráji květů,
prsty pohlaď všechny trny.
Nastav svou tvář tomu světu,
a ukaž také svoje rány.

Bát se o ně není třeba,
žádná se ti nezacelí.
Vždyť jsi vlastně stále doma.
Kde si nikdy neulevíš.

A kde tě nikdo nezahlédne,
tam si zase poplakej.
Že pomoci se nedostane,
tiše taky nadávej.
 


Too many questions

30. ledna 2018 v 13:53 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
What do you do,
when you're tired of life?
What do you do,
when you just have enough?

Who do you tell,
when you can't keep it?
Who do you tell?
Who shares the secret?

Where do you run,
when you wanna hide?
Where do you run?
Why can't i just die?

The Life

7. srpna 2017 v 19:42 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Why was I given mouth,
When I feel better quiet?
Why was I given tears,
When I'm ashamed to cry 'em?

Why do I know words,
When I'm unable to be open?
Why do I know, how to fix,
When I enjoy staying broken?

Why can I run,
When there's nowhere to run to?
Why can I sing,
When there's noone to sing to?

Why should I feel?
What makes it so "in"?
Why don't just be?
Let the world around us spin.

Crying

26. června 2017 v 21:35 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Again I lay here alone.
Keeping tears falling down.

Nothing changes the world around.
So I make another wound.

Lying to myself that I got hurt.
Seeing myself as pile of dirt.

Wanting to love but running away.
Hoping to be reasonable someday.

And still doing nothing.
Just keep here lying.

Complaining about my heart and head.
But not trying to get it changed.

Waiting for a holy miracle.
Remaining to myself as all-time debacle.

Cizinec

21. června 2017 v 22:11 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Neztratím, co neměl jsem.
Třeba bytí člověkem.

Kdo je to v tom zrcadle?
Jak hledí na mě zvídavě.
Jsem to já? A kým že jsem?
Nazval bych se cizincem.

Srdce pravidelně bije.
Ptám se ale, čí je?
Myšlenky hlavou krouží,
Komu ale hlava slouží?

A koho vlastně jsou…?
Slzy co na tváři se mi sknou?

Ach...

20. března 2017 v 22:28 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Sedávám teď hodně sám a hledím před sebe bez jediného slova. Občas mi po tvářích stékají slzy, jindy je jen tak, kamenná a bez výrazu. Myšlenky se stáčí k touhám uvnitř mne, jenž se snažím zatlačit co nejhlouběji to jde.
Přece s někým nebudu jen proto, abych s někým byl.
Přesto však... Ach jak bych si přál... Jak moc bych si to přál! Skončit někomu v náručí! Být políben! Pro nic víc, než ten pocit. Jen těch pár vteřin tělesného kontaktu, co neznamenají nic víc, než to, čím jsou.
Nesmím, nemohu, je to hloupé.
A kdo také by na to přistoupil? Kdo by mne objal a políbil jen proto, aby mne objal a políbil? Ani ne ze soucitu, ani ne z přátelství, ani ne z lásky. Kde najdu toho, jemuž jen pohlédnu do očí a on přikývne, my se na pár vteřin sejdeme a pocítíme teplo toho druhého a pak si zase půjdeme každý svou cestu? Bez hloupých slov, bez zbytečností.
Nejraději bych si vyrval vlasy s hlavy. A stáhl se z kůže.
Jak hloupá, hloupá a ubohá touha to je. Spočinout někomu v náručí. A proč vlastně? Pro nic. Objat někoho jen proto, abych byl objat. Políbit někoho jen proto, abych byl políben. Ne déle, než minutu. Snad ani tu celou ne. Nic víc nechci. A nic víc ani chtít nedokážu. Přesto si přeji, abych žádal méně.
Mít zas tak čistou hlavu, jak pěkné by to bylo.
Ne, já se prostě potápím ve tmě. Nechávám se tánnout ke dnu. A táhnu se tam já sám. Objímám si kolena a ve své hlavě vytvářím obraz čísi hrudi, k níž tisknu tvář. Srdce mi v té představě buší klidně a pokojně, zatímco ve skutečnosti mi chce vyskočit z téměř bolestně sevřené hrudi.
Co teď se mnou?
Jsem nesnesitelný sám sobě. Pohrdám sebou a svým přáním, přesto však roním slzy a vzdychám nad nemožností jeho naplnění. Nejraději nechal bych si projít hlavou kulku, místo těch mnoha myšlenek, co tam víří jako zblázněné.
Co jsem komu provedl, že jsem se octl až tady?
Přece jsem nikoho nezabil! Nebo snad ano?
Vidím ho. Vídám ho každičký den. Je to tak. Potkávám svou oběť, toho, jemuž jsem rozdrtil duši a sebral mu dech. Teď žiji v jeho těle a pozoruji jeho oči v každém odraze, co se mi naskytne.
Obejmi mě a polib... Prosím...

Hrob

3. března 2017 v 12:24 | Profesionální Lhář |  Umění lhát
Táhnou mě, táhnou mě dál,
přestože se jim vzpírám.
Chtějí mě do hrobu dát.
I když ještě dýchám.

Drží mě pevně a nepouštějí.
Vedou mě cestou prašnou.
Nezpomalují a neváhají.
Chtějí mi duši zhasnout.

Drtí mé paže v sevření.
Jsou silní jako medvědi.
Připravili mi v zemi vězení.
Hrob mám a ještě nejsem po smrti.

Pod maskou

12. února 2017 v 22:18 | Profesionální Lhář |  Z deníku Lží
Tak je to tady...
Byla chvíle, kdy jsem snil o tom, že mě budou lidé chtít poznat. Že se budou ptát, kdo jsem...
Nikdo se nepřišel zeptat, nikdo se nezajímá a mé vlastní lži, které mne tvoří jsou již tak těžké...
Hádám, že tohle je můj konec. Sundám ze sebe tu masku. Očistím se a vstoupím do světla...
Tahle má malá vzpoura skončí stejně, jako byla započata. Nepovšimnuta.
Cítím to. Ten osvobozující pocit. Už jen natahuji ruku a přijímám osvobození.
Je čas! Strhnout masku a říct světu, co jsem vlastně zač!
Ta svoboda!

Heh... Ne... Ještě jsem si neužil dostatek zábavy.
Ještě chvíli.